Splav

Zastavil jsem se. Už ho bylo slyšet, ale ještě slabě, ještě byl daleko. Přidal jsem do kroku a hučení zesilovalo. Nakonec jsem skoro běžel, abych co nejdříve viděl ty proudy vody, valící se přes splav. A najednou to bylo dunění tamtamu a Orffova kantáta Carmina Burana. Už jsem nevnímal petrklíče, sasanky a kočičky. Už tu byly jen oblouky valící se vody a zpěněná hladina pod splavem. Tehdy jsem nechápal, že řeka řve hněvem a bolestí, že ten splav je pro ni utrpení, že ho nechce a že ho zničí. Ta krása v mých očích a uších se zrodila z bolesti. Ale z bolesti a utrpení se často rodí ta největší krása (J. Hřivnáč)

 Snad každý člověk má takové místo, kout na tomhle světě, kde je radost dvojnásobnou  radostí a bolest méně bolí.

Kam nás vážou vzpomínky a nitky souřadnic, o kterých potřebujeme vědět. Které nás váží k tomu, co nazýváme domovem...

 Kam se často vracíme, alespoň v myšlenkách...

 Každý domácí oheň hoří na počest domácích bohů. Láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva (K. Čapek).